"I don't know"

Když už si člověk konečně začne myslet, že pochopil, jak to v Británii chodí s tranzicí a s celým zdravotním systémem, tak se zas dozví něco, co ho vyvede z omylu.

Vezmu to postupně a pokusím se, to sepsat srozumitelně, i když to bude asi trochu nemožný úkol. Po tom, co jsem se rozhodl, že se svěřím do péče soukromé gender kliniky, napsal jsem jim e-mail, abych si domluvil schůzku a k tomu ještě přidal dotaz, jestli mohou dokoři (GPs) ve Walesu souhlasit s tzv. Shared Care a nebo je to jen pro Anglii.

Pan gender doktor mi odepsal, že nezáleží na tom, zda člověk žije ve Walesu nebo v Anglii... v obou případech jen záleží na konkrétním doktorovi, jestli bude ochotný se domluvit.

Co to vlastně Shared Care je a proč je tak důležitá v mém případě? Jelikož jsem se rozhodl jít soukromě, znamená to i že si vše budu muset platit sám. Kazdá návštěva Gender Identity Clinic (GIC) mě bude stát okolo 120-180 liber. Pokud budu mít štěstí, půjdu tam jen dvakrát. Jednou pro doporučení na hormony a podruhé k endokrinologovi. Potom se chodí každé 3 měsíce na odběry krve, které stojí okolo 300 liber. Hormony si budu platit taky sám, pojičťovna neboli NHS mi nedá ani Penny.

Au-Pair v USA a Gender Dysphoria

 V roce 2012 jsem měl skvělý nápad a to splnit si jeden z mých snů. Vždycky jsem chtěl do USA, ne jen jako turista, ale zkusit si tam žít a poznat normální život místních lidí a jejich kulturu. V té době mi bylo 19, odmaturoval jsem na policejní škole a šlo mi jen o jedno - cestovat, naučit se Anglicky, žít v USA, být happy a konečně najít sám sebe.

Dostat se do programu nebylo nic složitého, ale ani nic snadného. Jen hromada papírování a trpělivosti... a štěstí. Ano, na to aby jste natrefili na dobrou rodinu a vydrželi tam po celý rok, popř. dva, vážně musíte mít štěstí.

Tohle ale není o tom, jak se dostat do USA jako au-pair. Tenhle článek je o tom, jak jsem prožil mé dva nejlepší roky života. Dva roky, kdy jsem byl šťastný jak nikdy před tím, zároveň stále zmatený. Získal jsem přesně to, co jsem chtěl a zároveň našel něco jiného, než jsem hledal.

Jak to chodí v UK

Zjistit, co musím udělat, abych se jako Čech žijící v UK dostal na hormony, mi trvalo celkem dlouho. Neměl jsem ani ponětí, jak to chodí, nikdo mi nebyl schopný odpovědět. Dokonce ani ostatní trans lidi, které jsem tady potkal.
  Nevěděl jsem ani kde začít, komu zavolat, na co se zeptat... nic. Tady lidi většinou začínají tím, že si legálně změní jméno, což funguje jako důkaz pro gender specialisty, že už žijete v roli pohlaví, kterým chcete být.
To jsem ale dlouho udělat nemohl. Na to bych musel domů do Česka a mít sebou potvrzení od sexuologa. Nakonec se mi povedlo změnit si jméno i bez potvrzení, což mi dodalo konečně energii posunout se dál.
Problem teď je, kdy se mi povede dostat se na testosteron. V tomhle případě ale nezáleží na tom, jestli jsem Čech nebo Brit.

Po nějaké době jsem konečně shrabal dostatek informací na to, abych věděl jako cestou se vydám.

Out and Proud

Po tom, co jsem se vrátil z "dovolené" doma v Česku, už s novým jménem, nastal čas na kompletní coming out v práci. Polovina lidí to věděla a zatím byli všichni ok, tak sem doufal, že to tak bude i dál.
Pracuju v kasínu jako dealer, mám asi přes 40 kolegů, se kterýma se neustále potkáváme "u stolu", na přestávce atd. Některým jsem to oznámil osobně a zbytek se to dozvěděl z doslechu, jelikož celé kasíno je jedna velká drbárna. Stačilo jen jednomu pit bossovi říct, že jsem si změnil jméno a ono se to tak nějak rozneslo samo.