U většiny lidí puberta přichází kolem dvanáctého roku, já měl to "štěstí" a dočkal se jí už v devíti. A to je právě ta doba, kdy "the shit got real". Nechtěl jsem aby mi narostly "balóny", nechtěl jsem dostat ty "debilní dny" a když mi někdo řekl "to je skvělé, už se stáváš ženou"....... tahle věta byla asi jak kdybyste mě střelili pistolí, bodli nožem a šlahli elektrickým proudem.
Ty "debilní dny" měli mnoho přezdívek, jelikož mi vždy dělalo problém vyslovit ten konkrétní název. Dělalo mi problém o tom i mluvit.
V den D, kdy to přišlo, mi bylo deset a měl jsem pocit, že se mi právě zbořil svět. Celý den jsem řval a bral to jako konec šťastného dětství :D. Často jsme cestovali, ale první co mě hned napadlo bylo "co když to budu mít??!!". Doma jsem totiž měl takový rituál: Budu tady sedět, představovat si, že jsem někdo jiný. Střelili mě v přestřelce, proto mě bolí břicho a krvácím. Musel jsem si najít způsob, jak se s tím vypořádat ne?:D Co budu, ale dělat na horách? Při kempování? U vody? OMG!! Voda, nebudu se moct koupat v létě dva týdny. My happy life is over. Tělocvik během toho týdne? Ani-ku*va-náhodou.
Jelikož puberta přišla takhle brzy, doktory to trochu znepokojilo a udělali mi milion testů, jen aby mi řekli že se mi prostě "zcvokly hormony", proč se ale zcvokly nikdo neví. Občas jsem si myslel, že je to nějaký trest od Boha za to, že chci být kluk :D (blbé děcko:D). Mnohem logičtější ale se zdálo vysvětlení, že je prostě moc brzo a mě se nelíbí, že ostatní děcka kolem mě pubertu neuvidí ještě pár let. Bylo mi řečeno, že časem mě doženou, a tak jsem se naučil s tím žít a od páté třídy čekal ve finish lajně na ostatní.
Jakmile doběhli... nic se nezměnilo, stále jsem se jako holka necítil a stále si namlouval, že je ještě moc brzo. Najednou už se ale celá interakce mezi oběma pohlavími změnila. Pokud chceš blbnout s klukama a být v jejich společnosti, znamená, že se ti jeden z nich líbí a "jedeš po něm". A tak jsem se naopak od kluků úplně distancoval. (Já vím, tupej názor, ale píšu z pohledu, kdy mi bylo 12/13 let.)
Byl jsem tehdy zmatený. Čekal, až ta touha být opačné pohlaví odejdel. Chtěl jsem být normální jako ostatní, ale stále mi někdo podsouval, že jsem jinej. Nechápal jsem, proč se nemůžu bavit s klukama, aniž by se mi někdo vysmíval. Byl jsem zaseklý někde mezi a nesnášel to, jak vypadám.
S mamkou jsme vždycky měli pěkný vztah a já se nebál otevřeně mluvit o pocitech. Na druhou stranu, ale ani ona nevěděla, o co přesně jde a proč tak nesnáším moje tělo. Věděla jen, že ho nesnáším. Snažila se mi pomoct a neustále mi říkala, jak se musí mít člověk rád takový jaký je. Že mám nosit, to co se mi líbí, dělat co mě baví, mít vlasy tak, jak chci atd. Myslím, že tohle byl v podstatě důvod, proč jsem si tak nějak byl schopný vytvořit určitou toleranci k sobě samému a najít balanz, kde se to dá zvládnout.
Chodil jsem na policejní střední školu, a i když by člověk čekal, že tam bude většina kluků, byli jsme půl na půl. Překvapivě některé holky byly přehnané barbíny a já s nima skončil na intru na pokoji. The shit got real again :D.
Zase mi neustále někdo připomínal, že je se mnou něco špatně. To jsem byl ale v období totálního odmítání faktu, že jsem trans a za žádnou cenu si to nechtěl připustit. Snažit se vypadat atraktivně v roli pohlaví, které mi bylo přiděleno, se zdálo jako nemožné. Zkoušel jsem to, ale nešlo to... Dostat se do světa "normálních holek " dalo dost práce a i tak se mi zdálo, jakoby mě od té strany dělil velký kus šutru a já ho tlačil před sebou ve snaze dostat se tam. Stále mi v hlavě trčela ta myšlenka "tenhle pocit jednou zmizí", jednou ten šutrák dotlačím a dostanu se na druhou stranu, tam kde podle mého rodného listu mám být... a tak jsem čekal dál.
Tomuhle se přátelé říká "Dysphoria". Je to ten úzkostný pocit, kdy vaše biologické pohlaví a příslušnost k rodu nejsou v souladu. Tehdy jsem neměl ani ponětí, o co jde a proč ty změny v pubertě tak nenávidím. Proč mi vadí, když mi někdo řekne, že mám "pěknou ženskou postavu" atd. Dřív tomu říkali "Gender Identity Disorder", jelikož to ale není žádné mentální nemoc ani porucha, název se změnil na "Gender Dysphoria". O tomhle ale zase v dalším článku.
Peace out
Žádné komentáře:
Okomentovat