Dysphoria a euphoria

Každá trans* osoba je jiná, a tak nemáme žádný přesný seznam věcí, které musíš splňovat, abys byl "správný" transgender. Pojďme si trochu rozebrat pojem "dysphoria". Jsou různé typy.

Body dysphoria -  Body dysphoria je úzkostný pocit, který trans osoba může pociťovat v souvislosti s tělem. Např. se to může vztahovat jen k hrudníku (přítomnost nárazníků), může to být v souvislosti s hlasem, širokými boky, pohlavním orgánem atd. Každý to cítí jinak. U mě konkrétně to bylo vždy spojeno s nárazníky, boky a rameny. Když jsem byl menší, bylo to horší. Styděl jsem se za ten válec na hrudi a snažil se ho schovat. To postupem času odeznělo, ale nezmizelo úplně. Spíš jsem se to naučil ignorovat.

Nemám ale rád pojem "narozen ve špatném těle". Zní to jako bychom byli v háji a nikdy to nemohli změnit. Nejsem ve špatném těle, potřebuju jen určité modifikace, aby mně konečně společnost viděla jako toho, kým se cítím být. A jaké ty modifikace budou, to je jen na mě a žádný "specialista" mi nemůže říct, že pokud necítím diskomfort vůči XY nejsem trans, tím pádem nepotřebuju ani přeměnu. Bulšiiiit. Někteří dokonce ani necítí nic jako body dysphoria.

Social dysphoria - příklad: Ve škole mě ve třetí třídě strčili při tělocviku do dívčí skupiny a já se za to styděl a cítil se nervózně a frustrovaně.
Někdo mi řekne že jsem "young lady", používá ženský rod a ženské jméno... tohle všechno jsou příklady sociální dysphorie. Diskomfort spojený s tím, jak nás vidí ostatní a jak nás oslovují a jednají s námi... zase se to může lišit od člověka k člověku. Někteří dokonce necítí  ani nic jako social dysphoria.

Puberta, které přišla moc brzy

  U většiny lidí puberta přichází kolem dvanáctého roku, já měl to "štěstí" a dočkal se jí už v devíti. A to je právě ta doba, kdy "the shit got real". Nechtěl jsem aby mi narostly "balóny", nechtěl jsem dostat ty "debilní dny" a když mi někdo řekl "to je skvělé, už se stáváš ženou"....... tahle věta byla asi jak kdybyste mě střelili pistolí, bodli nožem a šlahli elektrickým proudem.
Ty "debilní dny" měli mnoho přezdívek, jelikož mi vždy dělalo problém vyslovit ten konkrétní název. Dělalo mi problém o tom i mluvit.

  V den D, kdy to přišlo, mi bylo deset a měl jsem pocit, že se mi právě zbořil svět. Celý den jsem řval a bral to jako konec šťastného dětství :D. Často jsme cestovali, ale první co mě hned napadlo bylo "co když to budu mít??!!". Doma jsem totiž měl takový rituál: Budu tady sedět, představovat si, že jsem někdo jiný. Střelili mě v přestřelce, proto mě bolí břicho a krvácím. Musel jsem si najít způsob, jak se s tím vypořádat ne?:D Co budu, ale dělat na horách? Při kempování? U vody? OMG!! Voda, nebudu se moct koupat v létě dva týdny. My happy life is over. Tělocvik během toho týdne? Ani-ku*va-náhodou.