Transgender příznaky v dětství

  Náš gender není o tom, co nás baví nebo jaké chceme nosit oblečení.Hrál jsem si hlavně s auty, sledoval akční filmy, chtěl jsem (a stále chci) se stát policajtem, bavilo mě hlavně bojové umění, střílení ze vzduchovky, rvát se venku s klukama, hrát si na vojáky, lozit po stromech, nesnášel jsem panenky a barbíny... Tohle ovšem nejsou příznaky toho, že jsem transgender.
 Potkal jsem hodně holek, které měly stejné zájmy jako já, ale stále cítily, že jejich biologické pohlaví je v souladu s jejich identitou.
  Často jsem od nich slýchal "Já si taky radši hraju s klukama", "šaty a sukně ráda nemám" nebo "vždycky jsem byla jako kluk"... přesto jsem mezi námi viděl rozdíl. Zatímco ony byly hrdé na svou dívčí část... já se za tu svou spíš styděl.

Vezmu to postupně od doby, kdy jsem byl malinký :D. Dám sem pár příkladů, které by mohly být příznaky, ale taky nemusí. Moje myšlení se časem měnilo a může se to zdát celé trochu zmatené.



Školka a první stupeň ZŠ

 Panenky mi připadaly hloupé. Při představě, že si půjdu hrát s kočárkem mi bylo trapně. Holky se mi zdáli ufňukané a slabé. Věděl jsem, že jsem taky holka, jelikož je to to, co říkají lidi. Sám sebe jsem ale viděl jako "holku, co je jako kluk", jestli vám to dává smysl :D (Jen chci upozornit na fakt, že to píšu z pohledu mého pěti, šesti, sedmi nebo osmiletého já). Jednou se mě někdo z dospělých zeptal, jestli chci být modelka, až vyrostu. V tu chvíli jsem myslel, že se zahrabu do země a nechápal, jak se dotyčný může ptát na tak blbou otázku.

   Ve třetí třídě nás při tělocviku rozdělili. Půlka tělocvičny patřila klukům a půlka holkám. Od té doby jsem tělocvik nenáviděl. Styděl jsem se za to, že musím být na půlce s holkama a cvičit aerobic, skákat přes překážky dva cm vysoké a dělat "dívčí kliky" na kolenou. Bylo mi trapně před spolužáky, že já dělám ty "holčičí věci".
Nejdřív jsem se učitelky zeptal, jestli můžu cvičit s klukama. Podívala se na mě se zmateným pohledem a dost rázně odpověděla:" Ne!"
   To mě naštvalo, a tak jsem schválně aerobic odflakoval a mračil se u toho a doufal, že jasně dávám najevo, jak se mi to nelíbí. Když nám zase poručila udělat tři dívčí kliky, já se schválně hodil na špičky a rychle jich dal deset. (Nechci se tu chlubil, ale byl jsem tehdy celkem silný chlapec, i když jsem měl dívčí tělo :D).
  Celý rok to probíhalo podobně. Cokoliv po nás chtěla, já si to ztížil a snažil se jí dokázat, že mezi ty "slabé holky" nepatřím. :D

Vždycky jsem miloval hokej. Kluci ve škole sbírali hokejové kartičky a já se taky snažil zapojit, ale  bohužel mě nějak nebrali mezi sebe, co se hokeje týkalo. Jednoho dne jsem si sám koupil deset hokejových kartiček a najednou se spustila vlna komentářů jako "Cože? Holka, co sbírá hokejisty?" Kdyby tehdy znali zkratku "wtf", vsadím se, že by ji použili.
  Myslel jsem si, že i když jsem jako kluk, stále jsem holka, a tak hokejové kartičky s nimi sbírat nemůžu. Styděl jsem se za to a zároveň byl naštvaný. Tehdy začalo to období, kdy jsem každou přestávku prosil vesmír, abych se stal klukem. Každou noc jsem si před spaním opakoval, abych se probudil jako chlapec jménem Alex. Bylo to poprvé, kdy si se mnou někdo odmítl hrát na základě mého biologického pohlaví a já se s tím nemohl smířit. Už jsem nebyl "holka, co je jako kluk", už jsem se viděl jako "Kluk, co se narodil, jako holka". V té době jsem ještě neměl ani ponětí o tom co je "transgender".

Měl jsem teorii:
Když se moje tělo začalo v děloze vytvářet, malí panáčci, kteří mě stavěli se rozdělili na několik teamů. Team, který stavěl mozek, stavěl chlapce, team, který měl na starost orgány, ale stavěl holku. Došlo totiž k poruše komunikace mezi  těmito dvěma skupinami.

Dospělí okolo si samozřejmě všímali, že jsem velký tomboy. Některým to bylo jedno, některým se to nelíbilo. Vždycky ale říkali, že z toho vyrostu a já jim věřil. Dospělost pro mě byl ten kouzelný čas, kdy všechno bude úplně jinak a celé mé myšlení se změní.
  Někteří si mysleli, že přece já sám si nemůžu rozhodovat o tom, jak budu vypadat podle nich mě prostě mamka měla navléct do "pěkného oblečení" a nestříhat mi vlasy. Jsem přece moc malý, jak můžu vědět, co chci? No asi takhle, při představě nosit šaty se mi dělalo zle a radši bych šel ven pytli na brambory než v sukni/šatech. Kdyby mě mamka do toho nutila, bylo by to spíš kruté.

6.-9. třída

Děcka se mě často ptali, proč mám krátké vlasy a proč nikdy nenosím nic holčičího. Na to bylo těžké odpovědět, jelikož jsem nevěděl, jak ten pocit vysvětlit.
"Protože se v tom cítím trapně." Tohle bývala má nejčastější odpověď, kterou taky nikdo nechápal.
"Jak se můžeš cítit trapně v něčem, co ti sluší?"
"Představ si, že oblečeš kluka do šatů, jak by se cítil?"
Lepší vysvětlení jsem najít nemohl.

Čím starší, tím těžší bylo zůstat sám sebou. Když mi někdo řekl, že vypadám jako chlapec, byl jsem naštvaný. Můj mozek si to totiž přeložil jako "jsi škaredá holka". Nikdo nechce být škaredý.  Být sám sebou ale znamenalo neustále poslouchat otázky jako:
"Jsi kluk nebo holka?"
"Proč máš krátké vlasy?"
"Proč si neoblečeš tohle?"
"Proč nikdy nenosíš make up?"
Ve věku 12, 13, 14 je člověk stále trochu blbej a má snahu se všem zalíbit. Chce zapadnout a patřit mezi ty "normální". Jenže já jsem nevěděl jaké to je chovat se jako holka, oblékat se tak a vypadat tak, jelikož sem ani nevěděl, jaké to je se tak cítit. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem to odpozoroval a zvykl si hrát dívčí roli.

Ve čtrnácti jsem si nechal narůst delší vlasy. Měl jsem totiž teorii. Pokud budu mít dlouhé vlasy, lidi už se nebudou ptát na otázku č. 1 a já tak stále budu moct nosit oblečení, jaké mi nejvíc vyhovuje.
Bullshit. Vypadal jsem furt stejně, jen sem měl dlouhé vlasy v culíku, a nechápal, proč je to zrcadlo tak škaredé, když před ním stojím.

Střední škola

Na střední jsem začal experimentovat i s make upem. Řákal jsem si, že už jsem přece dost starý na to, aby se stalo to, co ostatní říkají, že se stane... "Však ona změní názor a až bude starší, bude šťastná, že je žena". Bylo mi patnáct a já furt čekal na ten zázračný přelom, který nepřicházel. Myslel si, že tomu tím pádem budu muset trochu pomoct. Moje teorie v té době: Pohlaví změnit nemůžu, i když  mám mužský mozek, musím hrát s tím, co mám. Pokud budu dál prohlašovat, že chci být kluk, budou si lidi myslet, že jsem transsexuál. Nemůžu být trans z několika důvodů:
1. Líbí se mi kluci. 
2. Slovo "transsexuál" se mi vůbec nelíbí
3. Smáli by se mi. 
4. Ať uděláš cokoliv, pohlaví se změnit nedá. 
5. Být trans znamená, mít mentální poruchu. 
Nejsem trans, nechci být a nikdy nebudu... tím pádem tenhle pocit časem zmizí, stačí ho jen tlačit pryč delší dobu. Zapomenout na něj.
Ano já vím, velmi blbá teorie a dost omezený a tupý názor. Za což taky mohla i prezentace trans lidí v médiích a nedostatek informací, bohužel.

Postupem času jsem našel takový balanz mezi "být sám sebou" a "být tím, co společnost vyžaduje". Stále to ale nebylo ono. Potlačováním mojí pravé identity jsem byl akorát zmatenější, než dřív. V té době jsem vůbec nechápal, proč ten odraz v zrcadle je tak... divný. Přesně si pamatuju tuhle scénu:
Je mi 17, jsem na intru. Mám na sobě neutrální oblečení, krátké vlasy, stojím v koupelně před zrcadlem, hledím na sebe a říkám si: Tady je něco hodně špatně... ale co?? 

Padlo mi 19, odmaturoval jsem a odstěhoval se na druhou stranu Zeměkoule. Tím se mi změnil celý život. O tom ale zase možná někdy jindy...


Jen proto, že v dětství někdo tíhne spíš k věcem opačného pohlaví nemusí hned znamenat, že je transgender. Podle mého názoru, co u mně nahrávalo na tenhle fakt nejvíc bylo to, že jsem sám o sobě přemýšlel jako o chlapci, co se narodil jako holka, aniž bych to někde předtím slyšel.
Na jednu stranu jsem vždycky věděl, že jsem trans a na druhou neměl ani ponětí.


Jason over and out